V říjnu roku 2013 navštívila Čechy paní Mijuki Kawamurová z Japonska. Jedná se teprve o druhou oficielní návštěvu význačného origamisty (v tomto případě origamistky) ze země Vycházejícího slunce. Tou historicky první osobností byl legendární mistr Akira Jošizawa, který naši zemi poctil svojí návštěvou v roce 1983. Zatímco mistr Jošizawa šířil kulturu japonskou, paní Mijuki šířila kulturu čistě origamistickou. Vzhledem k tomu, že zde pobývala více dní, nemohli jsme odolat, abych jí neukázali alespoň malý kousek naší země a osmělujeme se doufat, že se jí tento kousek zamlouval.
Praha po Japonsku
Pod naší režií sestával neorigamistický program paní Mijuki ze dvou částí, z prohlídky Prahy a výletu do Kutné hory. Více času jsme jí věnovat nemohli a popravdě by asi ani nikdo nestál o to, aby neměl ani kousek volna. Oba dva dny byly plné neobvyklých zážitků, o které se s vámi rádi podělíme. Tak předně, Japonka dostála pověsti turistů z její země a fotografovala opravdu úplně všechno. Na prohlídku čehokoli v poklusu, jak jsme zvyklí u nás, jsme proto byli nuceni rychle zapomenout. To nás poněkud omezilo v tom, co ukázat a co zanedbat.
Prohlídka Prahy začala stylově na Hradčanském náměstí výměnou Hradní stráže a nedalekou slavnou vyhlídkou na Prahu, ze které ovšem nebylo skoro nic vidět, přesně jako ve slavném filmu s Voskovcem a Werichem. Na říjen bylo docela zima (to v prosinci a na začátku ledna bylo výrazně tepleji!), jak nám, tak především Japonce, která se navíc přiznala, že pochází spíše z tropičtějších částí své země. A navíc den před odletem do České republiky se vrátila z přetopené Malajsie.
Naštěstí se nenechala touto nesnází odradit a prohlídka mohla pokračovat. Co „nejrychleji“ jsme prošli (viz výše) hlavní hradní nádvoří, kde později paní Mijuki sama strávila celý jeden den a zamířili do Zahrad pod Pražským hradem doufaje, že jde o místo mezi japonskými návštěvníky Prahy v podstatě neznámé. Jak se ukázalo, je neznámé nejen pro Japonce, ale i pro některé české architekty.
Zahrady jsou natolik krásné a působivé, že jsme se ani nemuseli vytasit s princem Charlesem. Následovalo „oběhnutí“ (ale viz výše) sv. Michala a už jsme spěchali na Karlův most. Čekal nás nesnadný úkol, dostat se s Japonkou v určený čas před orloj. To se nakonec podařilo, škoda jen malého nedorozumění s Keplerovým muzeem. Orloj byl úspěšně natočen a mohli jsme vyrazit na oběd.
Volba padla na Lokál, českou hospodu v retro stylu, opravdu mne omráčilo, když servírka začala nalévat do talířů polévku z dnes již nevídaných nerezových misek. Paní Mijuki si dala párečky a doslova ji nadchly. Po obědě už nezbývalo mnoho času, stihli jsme jen ukázat budovu, kterou stavěl stejný architekt, jako známý obchodní dům v Hirošimě, zachovalý jako památník shození atomové pumy a Bruselský pavilón.
Prohlídku Prahy jsme zakončili v Národní galerii. Jednak proto, že jde o významnou funkcionalistickou stavbu (a paní Mijuki se zajímá o architekturu) a také jsme si sami chtěli prohlédnout Muchovu Epopej. Ukázalo se, že v Japonsku Muchu znají, akorát mu říkají Mjúša, nebo tak nějak. Epopej je prostě velkolepá a ohromující a nemohla nemít úspěch. To kvalitní sbírka moderního umění už tak nezapůsobila, Japonku zaujaly akorát některé Rodinovi sochy a ovšem Zrzavého Kleopatra. V 18.00 jsme toho měli všichni tak akorát dost.
Sedlec a Kutná Hora
Výlet do Kutné Hory se uskutečnil až po Mezinárodním origami setkání a byl pouze půldenní, aby paní Mijuki stihla i návštěvu Keplerova muzea. Zdálo se ostatně, že to musí stačit a i by stačilo, kdybychom jeli vlakem. Autem se ten den dostat do Kutné Hory, ale především zpět, zdál se být neřešitelným problémem. Cestou tam jsme stáli asi hodinu na silniční uzavírce, cestou zpět jsme proto zkusili jinou trasu, ovšem s podobným výsledkem. Vyšlo z toho totiž hodinové bloudění neznačenou objížďkou černými lesy (Kostelec nad Černými lesy byl totiž neprůjezdný). Skutečně černými, neb byla tma jako v pytli a silnice byly stále užší a užší až jsme se báli, že nakonec skončíme někde na lesní pasece. Nakonec jsme ale zdárně dojeli, důkazem čehož je toto pojednání.
Z architektury naší milou Japonku zajímaly především evropské kostely (gotické chrámy), proto padla volba na zmíněnou Kutnou Horu. Prohlídka začala v Sedlci, Santiniho Kostnicí se slavnou morbidní výzdobou. Kdo jde do Kostnice po páté, nekouká už tak vyjeveně a kochá se spíše Santiniho mistrovstvím, ale na poprvé je to prostě bomba. Navíc se jasně ukázalo, že místo je mezi Japonci oblíbené, však tu měli japonské prospekty.
Následoval přesun do blízkého katedrálního chrámu Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele, památky UNESCO (Japonci milují památky UNESCO), vynikajícím způsobem obnovenou Santinim ve stylu gotizujícího baroka, jež zde použil poprvé. Katedrála je nádherná, jen gotická monstrance byla z provozních důvodů nepřístupna. Snad z obavy před vpádem Husitů.
Následoval přesun do samotné Kutné Hory. Po zběžné prohlídce zdejších pamětihodností, jako je gotický Kamenný dům nebo taktéž gotická Rejskova kašna došlo na další prvořadou atrakci, chrám sv. Barbory. Jedná se sice o filiální kostel (původně dokonce pouze kapli), ale svými rozměry a velkorysým architektonickým ztvárněním se může směle postavit většině gotických katedrál. Zvláště Rejtova kroužená klenba je omračující a nevídaná a dost možná stála u vzniku Santiniho gotizujícího baroku. Jde samozřejmě o památku UNESCO a úspěch byl opravdu zřejmý.
Zaujaly i drobnosti, např. až kýčovitě nádherný výhled na Kutnou horu nebo barokní dřevěné oltáře vzbuzující svým nátěrem dojem barevného mramoru. Ale čas rychle ubíhal a bylo nutné pomýšlet na návrat a to více, než se zprvu zdálo. O napínavém návratu do Prahy už jsme psali výše. Nakonec vše dobře dopadlo a doufáme, že si náš host odvezl do Japonska i něco více než jen tisíce digitálních fotografií (konkrétně přes osm tisíc).
Nezapomeňte shlédnou kompletní galerii v sekci Reportáže/Ostatní.
